Svěží a moderní, takový byl Můj romantický příběh

Divadlo Petra Bezruče z Ostravy zacílilo představením Můj romantický příběh spíš na mladší generaci diváků, bavit se ale mohl každý. Svěží hra s rychlým spádem, brilantní výkon Terezy Vilišové i Ondřeje Bretta a vtipem hýřící dialogy se ve středu odehrávaly před plným divadlem.

Trochu netradiční představení včera rozvířilo abonentní řadu v Městském divadle Turnov. Hra skotského dramatika Davida C. Jacksona je o dnešních třicátnících, takzvaných singles, o jejich potížích při hledání partnera a o tom, že člověk nesmí mít přemrštěné ideály. Rozhodně nešlo o prvoplánovou romantickou komedii, ve které nakonec všichni žijí šťastně až do smrti. Konec Mého romantického příběhu je spíš hořký než sladký.

Dynamický vývoj a geniální zpracování

V první části představení se diváci místy nemohli přestat smát. Svižným vyprávěním příběhu nedala ústřední dvojice Amy a Thomas divákům ani chvilku na vydechnutí. Vtip a herecké výkony okořeněné moderní mluvou a místy ostřejšími výrazy ale nevyznívaly vulgárně. Naopak dodávaly situacím na důvěryhodnosti. Po přestávce se hra posunula do vážnější roviny. Amy zjistila, že je těhotná a už nebyl čas řešit Tomovy neumyté vlasy nebo její mírnou potřeštěnost. Oběma hlavním hrdinům nezbylo nic jiného než dospět a začít řešit vážný problém namísto malicherností. Vtip zůstal, ale zanechával spíš stopu hořkosti než veselí.

Diváci neodcházeli rozjásaní, někteří byli možná mírně v šoku, zamyšlení. Někdo byl třeba trochu vyvedený z míry přímostí, s jakou se příběh vyprávěl. Žádné náznaky, okolky, vše bylo řečeno naplno. Snad ale nakonec každý uznal, že viděl zajímavé představení s něčím navíc. Že nešlo jen o ta sprostá slova a drsný příběh, ani o kompletní pohled na generaci dnešních třicátníků. A že to bylo vlastně vynikající představení, jaké člověk nezažije příliš často.

Můj romantický příběh obohatil turnovskou divadelní scénu o mladý pohled na svět. Nekonala se ani klasická komedie, ani vážné drama. Nešlo o oddychové představení, ale člověk z divadla neodcházel ani zatěžkán veškerou tíhou světa. Bylo nad čím přemýšlet, ale stihla se i zábava. A tak to má asi být. Divadlo nemá plnit úlohu jen nástroje pasivního odpočinku, mělo by diváky posunout kousek dál, poodhalit neznámá zákoutí světa. A to se Divadlu Petra Bezruče zajisté podařilo.