Stanislav Zindulka († 14.3.2019) očima Zuzany Maléřové

Večer na turnovské Pohovce se Stanislavem Zindulkou byl v mnohém mimořádný. Především jsem ho nepozvala jen jako umělce, hereckého barda, ale jako člověka, který se stal součástí naší rodiny. V tom smyslu to byl večer blízký, důvěrný, osobní. A ryze noblesní, jak tomu bylo u Standy zvykem. Ať jsem se kdykoliv se Standou sešla, vždy měl pro mne připraven nový vtip. Bez humoru nebyl jeho život myslitelný. Při loučení pak na nás  volal: "A nepolepšete se!" Zároveň byl schopen velké jímavosti, citovosti i smutku, i přiznání vlastního selhání. Večer jsme zakončili dopisem jeho ženy Mileny, silné osobnosti, se kterou si byli souzeni. V závěru diváci ve stoje aplaudovali, což u besed nebývá obvyklé.

Mimo jiné vyprávěl, že se od pěti let toužil stát hercem. "Na gymnáziu jsem pochopil, že chci-li putovat za divadlem, musím opustit domov, který jsem měl v Jilemnici. Poslední večer před odjezdem do Prahy jsem měl sbalené dva velké kufry. Odjížděl jsem nadlouho, vlastně jsem vůbec nevěděl, kdy se vrátím. Večeře byla slavnostní, máma a dvě tety, které s námi žily ve společné domácnosti, se oblékly do gala, i táta byl sváteční a všichni jsme měli trochu stažené hrdlo. Pak jsem osaměl ve svém pokoji a sedl si k otevřenému oknu. Světla v domě pomalu pohasínala, ale u tet se ještě svítilo. Rozeběhl jsem se k nim, objal jsem je a ony mne. Každá z jedné strany. Dlouze a usedavě jsem se rozplakal. Z vděčnosti i z radosti. Časně ráno vlak vyrazil, projížděl kolem našeho domu. Viděl jsem v okně všechny. Tátu, mámu i tety. Píchlo mne u srdce. A uvědomil jsem si, že se to okno bude už jen vyprazdňovat. " 

I okno jeho pražského domova zchudlo. On už v něm není, odešel z rodiny jako první, což si opravdu přál. Po rodině toužil, protože byl přesvědčen, že žít život jen sám pro sebe je budoucí chudoba. Obklopen svými nejbližšími, v lásce spočinul.

Zuzana Maléřová