Očima studentů: Rudoch Vinnetou versus bílá tvář Karel Šetrný, Kotek a Prachař unikají z reality

První únorové dny nabídly turnovským divákům hned dvě neobyčejná představení v řadě za sebou. Zatímco v neděli lamentoval na jevišti Ivan Trojan nad ucpaným systémem, v pondělí ho vystřídal Jakub Prachař spolu s Vojtou Kotkem na houpacích koních. „Včera to bylo ze života, dneska to je sen,“ vystihl obě inscenace jeden z diváků. „Po včerejším představení jsme ten sen ale potřebovali“ konstatovala paní, která ho doprovázela.

Představení Vinnetou vypráví dva příběhy, které se navzájem prolínají. Události na divokém západě se proplétají s příběhem, který se děje v současnosti. Zhrzený otec Karel Šetrný ztvárněný Jakubem Prachařem utíká do své fantazie a během chvilky se stává Old Shatterhandem, skrz kterého řeší problémy ve svém reálném životě. Nakonec se ve své představivosti ztrácí natolik, že už sám neví, co je pravda a co pouhá představa.

"Silnou stránkou představení byla paralela dvou příběhů, dvou rovin. Hlavní hrdina se musí v obou příbězích, v realitě i ve fantazii, popasovat se zlem, které má jak fyzickou, tak morální podobu. Představení se tím vlastně stalo malou moralitkou, ovšem velmi vtipnou a příjemnou," doplňuje dramturgyně divadla Daniela Weissová. 

„Ribanno! Vinnetou! Uff, Hawk“

Výkonům herců není naprosto co vytknout. Představení Vinnetou jim totiž poskytuje dost prostoru pro vyjádření nejen hereckých kvalit. Když Jakub Prachař zrovna nemluví německy, tak hraje na buben nebo na kytaru. Během večera se na jevišti vystřídaly ještě nástroje jako flétna, klarinet nebo klávesy, herci zpívali a tančili.

„Mně se líbí, že mluví sprostě, to je vtipný“ nechal se slyšet malý klučina ve frontě u baru. Sprostá slova hře opravdu neuškodila. Byla totiž užívána s mírou a natolik prokládána indiánskými citoslovci, jako je „uff“ a „hawk“, že nikoho nepohoršovala.

Obdiv patřil i kulisám a kostýmům, které byly tak propracované, že měl člověk pocit, jako by se skutečně ocitl na divokém západě. Ať už se jednalo o houpací koně v životní velikosti, o hvězdnou oblohu či o černé paruky rudých tváří, neměla scéna chybu.

Příjemné pocity, které představení vyvolávalo, zavedly diváky zpátky do dětství. Nebylo divu, že se lidé podvědomě usmívali, jako kdyby jim herci vyprávěli pohádku s naučným podtextem.
Zatímco z představení „Ucpanej systém“ odcházeli lidé v zamyšlení a možná i zpytovali svědomí, Vinnetou byl relaxační záležitostí a lidé si odnášeli úsměv na tváři.

Autorkou článku je stážistka Marie Drahoňovská, studentka semilského waldorfského lycea