Galerie Safír zve na výstavu experimentální fotografie

Fotograf znějícího ticha, tak nazval Jiřího Bartoše jeho dlouholetý přítel profesor Ludvík Baran. Ticho a přízračnost krajiny Jizerských hor s bukovými lesy, ranní mlhou, divokými potoky a majestátními stromy se mu stala osudnou po celý jeho život. Galerie Safír v Muzeu Českého ráje zve na výstavu tohoto experimentálního fotografa, výstava potrvá do konce července.

Bartošovy obrazy vyzařují piktorialistickou náladu starých mistrů, vtahují nás do tajemných příběhů života probouzejícího se lesa s pomalu vynořujícími se obrysy stromů a odkrývají jeho potemnělá a skrytá zákoutí. Úplně odlišná a překvapující poloha jeho tvorby se objevuje začátkem šedesátých let, kdy ho stejně jako mnoho dalších fotografů zasáhla doba experimentování a nových pokusů. Po vzoru Boudníkova explosionalismu nachází svá témata v městské krajině, ve strukturách oprýskaných zdí či odkalištích textilní továrny. Na rozdíl od vyznavačů informelu do nalezených zátiší nikdy nezasahoval. Zajímal ho obraz jako zcela výtvarný celek, odhaleným objektům připisuje nové významy a dává jim jiné souvislosti, které podtrhuje ještě názvy fotografií („Ledový achát “, 1963, „Starý drát “, 1963 a „Invase“ , 1967). Název posledně jmenované fotografie bez znalosti datace jejího vzniku nabízí spojitost s invazí vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR v roce 1968. Pravda je však jiná. Snímek vznikl v textilní továrně při pozorování bublajícího kaliště, jehož bubliny začaly Bartošovi připomínat helmy vojáků v nekonečném moři při jejich vylodění v Normandii v roce 1944.

V temné komoře začal experimentovat s chemigramy, které na rozdíl od strukáží vytvářel pomocí různých roztoků barev v Petriho misce nebo na skleněných destičkách. Vzniklé obrazce nechal rychlým vysoušením nad kahanem vykrystalizovat do abstraktních tvarů. Ty pak přenesl pomocí zvětšovacího přístroje na citlivý fotografický papír, který pak už prošel klasickým mokrým procesem. Vznik čistě grafických černobílých chemigramů bez jakýchkoliv tónů šedi nechával Bartoš většinou na náhodě. Autorsky do nich zasahoval jen svou znalostí chování barevných roztoků při jejich ředění a míchání, při způsobu kapání a roztékání na skle a v neposlední řadě i intenzi tou jejich sušení. Pak již jen výběrem z výtvarně estetického hlediska a objevováním skrytých významů a příběhů. Z počátku zpracovával chemigramy výhradně v černobílé škále, později také i barevně („Půlnoční průvod“, 1968, „Bouře“, 70. léta).

Koncem šedesátých a začátkem sedmdesátých let vytvořil ze svých fotografií a výstřižků z novin či časopisů několik pop-artových koláží. Ty pak reprodukoval na film a pak už jako klasickou fotografii nazvětšoval a vyvolal. Motivem se mu staly předměty denní potřeby rozvíjející se moderní civilizace velkoměst a jejich vizuálních projevů. Vznikl triptych s příznačnými názvy „Civilizace I.“, (1969), „Civilizace II.“, (1969) a „Farao“ , (1970). Dekoláž „Hodina smrti“ z r oku 1965 odkrývá nahodilým odtrháváním plakátovací plochy skryté obraz y a spojuje je do nových surrealisticky laděných souvislostí.

Hudba provází Jiřího Bartoše už od dětství, protože pochází z muzikantské rodiny, a jako téma se objevuje i v jeho fotografiích. Ve fotomontáži „Nástroj šílencův“ z roku 1972 je hlavním motivem piano jako nástroj emotivní, plný vášně a bouřlivé exploze. Je složen vícenásobnou expozicí ve fotokomoře z chemigramu a více fotografií. V roce 1975 vytvořil postupně tři montáže „Představy“, které vznikly bez původního záměru triptychu a byly spojeny dodatečně. Ovlivněn surrealisty a Dalího tvorbou ho fascinovaly tvarově pokřivené hodiny jako symbol relativity času, koule svou dokonalou jednotou a dveře, které mu otvíraly cestu ke svobodě a novým poznáním. Fotomontáž „Pohádka I “ ze sedmdesátých let spojuje tvar ženského těla se stromem jako symbolem života, plodnosti a mateřství.Základem montáže se však nestal ženský akt, jak by se z dálo, ale pečlivě vybraná zimní krajina.

Jiří Bartoš stál v roce 1960 u zrodu dnešního Jizerského fotoklubu v Hejnicích a více než 50 let je jeho aktivním předsedou. Je členem SČF, čestným členem univerzitního fotoklubu UNIFOK Jena v Německu a také nositelem titulu ASČF. Měl více než šedesát autorských výstav v Čechách i v zahraničí. Dostal mnohá ocenění včetně cen mezinárodní organizace FIAP, medaili Nicéphora Niépceho či hlavní cenu v soutěži Viléma Heckela. Vyšla mu monografie a své fotografie publikoval v mnoha odborných časopisech, katalozích a fotografických ročenkách u nás i po celém světě. Jiří Bartoš žije a pracuje v Hejnicích na severním úpatí Jizerských hor.