Nejen o Nothinghamu s Pavlem Mlejnkem

29.7.2021

Turnovské kapely, které mohou oslavit 25 let své existence, bychom mohli spočítat na prstech jedné ruky. A jednou z nich je právě Nothingham. O začátcích, o úspěších i úsměvných příhodách, volnočasových aktivitách a především o blížící se oslavě čtvrt století této kapely jsme si povídali s Pavlem Mlejnkem.

Abychom se dopátrali toho pravého počátku kapely Nothingham, musíme se vrátit v čase o mnohem víc let, než byste čekali. Příběh Nothinghamu se totiž začal psát díky kamarádství dvou kluků, kteří bydleli ve stejné bytovce na Daliměřicích. Oba dva byli vedeni k hudbě, od mala se kamarádili, a když se jim do rukou dostaly ty správné nástroje, netrvalo dlouho a začali spolu zkoušet a hrát. Asi už tušíte, že se jednalo právě o Pavla Mlejnka a Petra Kostku. Nedaleko nich potom bydlely další důležité postavy tohoto příběhu, a sice kytarista Antonín Šťastný a bubeník Petr Tesař. Právě ti založili v roce 1990 kapelu Hrabě Eszterhazy, která Nothinghamu předcházela.  


Kapela Nothingham byla založena 28. června 1996 třemi členy již moc nefungující kapely Hrabě Eszterhazy, vše začalo v podniku Alcron (oficiálně U Luků) na Daliměřicích, jako kapela k tomuto místu máte zvláštní vztah, že ano?

Ano, protože právě tam jsme za dobu působení kapely Hrabě Eszterhazy občas chodili na pivo. Tehdy jsme hráli ve složení Petr Kostka, Lenka Suková, Tonda Šťastný, Petr Tesař a já. Jenže potom odešel Tesák (přezdívka bubeníka Petra Tesaře – pozn. red.) na vojnu a kapela zkoušela velmi sporadicky. Ve finále jsme toho vlastně moc nepředvedli, začalo to všechno drhnout, další členové začali mít jiné zájmy a už to nebylo najednou ono. No a potom se Tesák z vojny vrátil a ptal se „Tak co jako, budeme hrát, nebudeme?“ – No a tak jsme se sešli právě U Luků, ve třech ještě s Tondou a začali jsme shánět další členy, další lidi, kteří by měli chuť s námi hrát. První kdo nás napadl, byl Hary (Petr Hartman – pozn. red.). Právě on, mimochodem, později vymyslel název kapely – Nothingham.

A proč právě Nothingham?

Hlavní odkaz byl na vévodu z Nottinghamu, sice se to píše jinak, ale tohle je spíš taková slovní hříčka. Ale odvíjí se to od inspirace středověkem, gotickou kulturou a vlastně i Robinem Hoodem.


(kapela Hrabě Eszterhazy, zdroj: Facebook)

A kdo se k vám přidal dál?

Potom se k nám přidala ještě Zuzana Šolcová, která hrála na klávesy. Tu doporučil Petr Hartman, a když nám na to Zuzka kývla, na světě byl Nothingham. Výhodou bylo, že jsme už měli zkušebnu ještě z dob kapely Hrabě Eszterhazy. V šuplíku jsem měl hotových pár textů a hudebních nápadů, takže jsme na tom mohli ihned začít pracovat.

A jak vypadal třeba první rok kapely Nothingham?

Po roce zkoušení jsme „na koleně“ ve zkušebně nahráli hodinové demo. Šířilo se na kazetách a to především na prvních koncertech, které jsme odehráli. Dokonce jsme byli tak odrzlí, že jsme nahrávku odeslali do Bangu! (již zaniklý metalový zpravodaj – pozn. red.) a Rock a Popu k zrecenzování. Recenze skutečně vyšly a v obou celostátních periodikách jsme dostali tři hvězdičky z pěti. Zvuk byl samozřejmě hrozný, ale pro nás to něco znamenalo.

První oficiální album jste vydali až v roce 2000, to neslo název Preludium. Už tou dobou se Nothingham několikrát transformoval. Kolik členů Nothighamem dodnes prošlo? Máš o tom přehled?

No těch bylo. Měli jsme několik zpěvaček, ale ten repertoár je spíš pro mužský hlas, takže to spíš byly vokály nebo části jednotlivých písní, především refrény. Točilo se to i na jiných postech z různých důvodů. Já mám vlastně výhodu, že jak učím na gymplu, tak mám přehled o šikovných lidech, a právě touhle cestou jsem několikrát získal další členy, naposledy třeba i Marka Boňka. A hráli tam roli i známí a kontakty. Mnozí, co s námi někdy hráli, rozhodně nebyli stálí členové, hodně lidí u nás třeba jen na pár koncertů hostovalo. (celkem jsme napočítali 16 osob – pozn. red.)

V tu chvíli, kdy si narazil na Marka Boňka, se zformoval aktuální Nothingham?

Ano, od roku 2015 hrajeme v dnešním složení.

A měli jste v hraní nějakou pauzu?

Měli. V roce 2004 byl Tesák nemocný, to jsme vůbec na koncertech nehráli, ale chystali jsme CD. Chtěli jsme, aby měl v době léčby před sebou nějaký cílový bod, navíc jsme měli spoustu nového materiálu. Drželi jsme se plánu, že jen jak to půjde, tak s ním tu desku natočíme, uděláme benefiční koncert ve prospěch liberecké onkologie. A to nás prakticky zaměstnalo po celý rok 2005.

Doplním, že se jednalo o album Sebeklam, jeho křest byl vaší první beneficí?

Ano, touto akcí jsme chtěli poděkovat všem, kteří se o Tesáka v Liberci starali. Tenkrát bylo fajn, že se křtu CD zúčastnil i J. H. Krchovský. Doufám, že ve spolupráci s ním a jeho kapelou Krch-Off Band budeme pokračovat, protože jeho texty jsou mi velmi blízké. Když se občané nedalekého Vesce v roce 2011 rozhodli obnovit kapličku na Prackově, rádi jsme se připojili a na této akci také zahráli. Koncert v Městském divadle Turnov v roce 2016, který byl uspořádán jako oslava dvaceti let souboru, jsme opět koncipovali jako benefici pro onkologické oddělení v Liberci. Zatím naposledy jsme hráli na benefici, kterou na svém hřišti před třemi roky pořádal FK Sedmihorky, pro dvě těžce nemocné holčičky Viktorku a Terezku.

Zmínil si oslavu 20 let v Městském divadle, tam tehdy vystoupilo několik bývalých členů, bude v tom oslava čtvrt století stejná?

Hosté určitě budou a bude i překvápko, které zatím neprozradím!


(kapela Nothingham v Turnovském divadle, zdroj: archiv kapely)

Jaký dnes hraje Nothingham žánr a jak moc se změnil od jeho počátků?

Začínali jsme s gothic rockem, ale potom, myslím, že hlavně s příchodem Honzy Bouzka, ale i Fanda Jaroš a Honza Špeta k tomu inklinovali, jsme začali brouzdat ve vodách progresivního metalu. Já osobně mám hodně rád dlouhé instrumentální plochy a třeba i v kombinaci s mluveným slovem a to už je spíš art rock. Na plakátech je samozřejmě stále gothic rock, ono to musí být stále hodně temné a ponuré. My vlastně nemáme žádnou veselou písničku.

A nebude?

Nebude. Od veselých písniček jsou tu jiné kapely. Asi by se ten náš styl dal pojmenovat jako gothic art rock. O oratoriu „Jan Křtitel“ se říkalo, že je to art rock. Ale kdyby si nás poslechl nějaký hudební znalec, tak by nás zase zařadil někam úplně někam jinam, asi nedokážu říct. A je to úplně jedno.

Jsem ráda, že si nakousl vaše rockové oratorium, to je unikátní projekt, který mimo jiné mohli diváci vidět na hradě Valdštejn, ale ten původní záměr vám tam úplně nevyšel, že?

Na Valdštejně nás už dvakrát vypeklo počasí. My jsme chtěli hrát na tom malém nádvoří před kapličkou Jana Křtitele s jeho restaurovaným obrazem. Podle našeho plánu bychom hráli před kapličkou, diváci by seděli v prostoru nádvoří, které by po soumraku po stranách osvětlovaly dvě řady loučí. No, a to se nám kvůli celodennímu slejváku bohužel ani jednou nepovedlo. Museli jsme do kaple, která není úplně ideální akusticky i prostorově. Kdybychom teď chtěli oratorium znovu reprízovat, museli bychom hodně zkoušet, je to docela složitá kompozice.

Oratorium je vlastně duchovní skladba, kterou jste vy věnovali Janu Křtitelovi, proč právě on?

První motiv jsme pracovně nazvali „Jan v poušti“ a to pro jeho orientální nádech, a taky proto, že ho na zkoušku přinesl Honza. S odstupem jsem si uvědomil, že jediným Janem z pouště, kterého znám, je Jan Křtitel. Začal jsem se o téma více zajímat. Paradoxně v evangeliích jsou o něm jen útržky, nejvíc informací podává historik Flavius Iosephus v díle „Židovské starožitnosti“ z konce 1. století, které je bráno jako nejvěrohodnější historická výpověď o počátku křesťanství. Zbytek kapely souhlasil, tak jsme se vrhli do práce. Po necelém roce byla premiéra.

A kde všude jste oratorium odehráli?

Premiéra se odehrála v Husově sboru, následoval zmíněný hrad Valdštejn. Hráli jsme i v Újezdu pod Troskami, tam to byl nádherný koncert. K tomu se váže zajímavá historka! Tenkrát byla shodou okolností noc kostelů a já se byl v tom kostele podívat a říkal jsem si: „Tady je to tak krásné, že zde ten koncert musíme udělat.“ Jenže mě předběhl tehdejší správce kostela jáhen Honza Hrubý, který nás kontaktoval dřív, než jsme tak stihli učinit my. Přečetl si nejspíš v novinách o úspěchu koncertu v Husově sboru.

Kde byla pro oratorium nejlepší atmosféra?

Úplně nejlepší atmosféra byla asi v Johanitské komendě v Českém Dubu. Od začátku jsme chtěli oratorium prezentovat na místech spojených s Janem Křtitelem. Do turnovského Husova sboru jsme se dostali díky Oldovi Bezděčíkovi, zdejšímu faráři, kterého nám k četbě z evangelií doporučil dramaturg KCT Karel Šírek. Kostel v Újezdě pod Troskami je také zasvěcen sv. Janu Křtitelovi a o valdštejnské kapličce jsem už mluvil. Všechna ta místa byla krásně propojená.

Takže jste si zahráli na hradě, v kostelích a v podzemí komendy, kam vás zavedlo rockové oratorium. Máte ještě nějakou další specialitu, kde jinde jste si ještě zahráli?

Hráli jsme třeba taky na svatbě kamarádů, takže teď už nám chybí jenom ples a funus. V rámci benefice pro prackovskou kapličku jsme vystupovali jako poslední kapela. Po nás měl štafetu převzít DJ, jehož výrazně mladší příznivci se v průběhu naší produkce pomalu trousili do sálu. Takže by se dalo s trochou nadsázky říct, že jsme hráli i na diskotéce. (směje se)


(Rockové oratorium, zdroj: archiv kapely)

Na jaký koncert Nothinghamu rád vzpomínáš?

Asi nejlepší místo, kde jsme koncertovali, byl rockový klub Půda v Borové u Poličky, který je základnou naší spřízněné skupiny Výsměch?. Je to půda bývalého železničního skladu na malém nádraží. Byl to tenkrát takový hodně nabitý víkend na konci dubna 2002. V pátek jsme hráli v Praze v klubu Klamovka, kam na nás přišlo asi deset našich turnovských kamarádů pracujících nebo studujících v Praze, a k tomu asi ještě dalších deset místních lidí. Takže taková veřejná zkouška kapely. Druhý den jsme jeli právě do Borové u Poličky, přijeli jsme tam a zase nikde nikdo. Tak jsme si nahoru vynosili věci a já si v duchu říkal: „Hm, tak to máme dvojáka, v Praze nikdo, tady nikdo. Navíc to sem byla taková štreka.“ Pak přijely dva vlaky, jeden od Svitav, druhý od Skutče. Vyskákalo z nich dohromady asi pět set lidí a najednou byla Půda plná. Byl to naprosto neskutečný festival.

Tak pokud je tohle váš nejlepší zážitek, co nějaký nejhorší?

Tak to bude Milkovické kozí léto 2002 pana ex-disidenta Stanislava Pence. Tam jsme ale nakonec ani nehráli. Když jsme tam přijeli, členové různých kapel teprve svépomocí stavěli podium z nějakých čerstvě pokácených soušek. Pořadatel nikde, elektřina vypadávala, nekonečné fronty na pivo, žádné zázemí pro hudebníky, no hrůza. A když to konečně vpodvečer rozjeli, tak jsme zjistili, že hrají kapely, které měly hrát dopoledne. Skluz byl jedenáct hodin, na řadu jsme měli přijít v šest hodin ráno. Tak jsme se zase sbalili a jeli jsme domů. Už nikdy více!

Co naplňuje tvůj čas, když ne Nothingham? Už jsi zmínil, že si učitel na gymnáziu se zaměřením dějepis, zeměpis, je to tak?

Ano, dějepis a zeměpis už 23 let. Nyní už naštěstí opět prezenčně.

A jaká byla tvá zkušenost s distanční výukou?

Hrozná. (Děsí se.) Celodenním zíráním do monitoru jsem si zkazil oči, místy jsem si připadal jak v Matrixu. Kdyby mi někdo během studií řekl, že je tohle jedna z variant výuky, která mě v životě čeká, tak bych si ten výběr povolání možná rozmyslel.

Ale já vím, že si hrál i hokej, hraješ ještě?

Už ne, už dávno ne. Na našem krásném Zimním stadionu Ludvíka Koška jsem odehrál jen jednu sezónu. Po zranění kolena už to nejde a hrozně mě to štve. Hrál jsem od mala, tehdy ještě na přírodním ledě v Daliměřicích.


(Pavel Mlejnek před areálem Maškovy zahrady, foto: Pavel Charousek)

A co ostatní členové kapely, jsou to taky sportovci?

Jistě, Tesák hrával basketbal, Fousek (kytarista Jan Bouzek – pozn. red.) je zase volejbalista, dokonce trenér mládeže v Jenišovicích. Politologa Marka sport v poslední době začal také zajímat, ale spíše pasivně.

A na co se můžou diváci 14. srpna před Střelnicí těšit?

Začneme třemi novými skladbami ze vznikajícího projektu Zahrada v růžích. Následovat bude průřez naší tvorbou po roce 2015. Zahrajeme dva sety po 45 minutách s krátkou přestávkou na občerstvení.

Zmínil si Zahradu v růžích, to je již částečně zveřejněný projekt, fanoušci si mohou poslechnout už deset písniček, zbývá toho ještě hodně?

To nedokážu asi úplně říct, ve finále by to totiž mohlo představovat až tříhodinové dílo. Dokonce padl nápad včlenit do toho nějaké minimalistické divadelní představení. Záměrně jsme si nedali žádný termín dokončení, projekt se neustále vyvíjí. Momentálně vedeme spor, jak má příběh skončit. Část kapely je pro hodně tragický závěr, já jsem pro „poslední akord v dur“, vše je otevřené. Čas od času nějakou skladbu ze Zahrady v růžích zařadíme do koncertního playlistu, abychom posluchačům ukázali, na čem momentálně pracujeme. Počítáme i s Oldou Bezdečíkem, který by měl v některých pasážích číst z fiktivního deníku hlavního hrdiny. Premiéra proběhne, až se v kapele jednomyslně shodneme, že je projekt kompletně hotový. Může se ale klidně stát, že nebude nikdy dokončen…

A co znamená pětadvacítka pro tvorbu Nothinghamu, plánujete nějakou jinou velkou nebo speciální věc v rámci tvorby?

To právě ne, my jsme kvůli této oslavě s novou tvorbou docela přibrzdili. Doposud jsme na zkouškách dělali nové nápady, což je ten tvůrčí proces, který mě osobně hrozně baví. Když se nápad rodí a každý tam vkládá svou přidanou hodnotu. Vlastně až do dubna jsme dělali stále na něčem, co by mohlo být součástí projektu Zahrada v růžích. Nicméně, teď cvičíme na srpnový koncert, aby to k něčemu vypadalo, když máme to čtvrtstoletí.


(Nothingham v aktuální sestavě, zdroj: archiv kapely)

Pojďme si na závěr říct o tom, kde jednoho dne vidíš Nothigham? Bavili jsme se tady o nějakém hraní například před Iron Maiden, byl by to dostatečný vrchol? Máte jako kapela nějaký sen?

Tak Iron Maiden mám zrovna na tričku a všichni mě zajisté považují za jejich ortodoxního fanouška, ale myslím, že jsou jiné a možná vhodnější kapely, se kterými by naše hudba korespondovala. Třeba Dream Theater nebo Opeth. Chtěl bych si zahrát třeba s Pink Floyd, ale stojíme nohama pevně na zemi, takže tohle je opravdu jen „klukovský sen.“ Všichni v kapele chodíme do práce, Marek ještě studuje, takže ten náš bigbít je především skvělým volnočasovým relaxem. Pokud mám správné informace, nikdo z nás nemá momentálně žádné profesionální ambice.

Díky za tvůj čas a budeme se těšit v sobotu 14. srpna před Střelnicí.


STRÁNKA KONCERTU

 

2021 © KC Turnov, All Rights reserved